Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 7
DNES: 402
TÝDEN: 1726
CELKEM: 320185

Aktuální počasí

Počasí dnes:

14. 12. 2017

zatazenosde

Bude oblačno až zataženo, přechodně až polojasno, místy přeháňky nebo déšť, četnější na severu, od 800m srážky sněhové. Denní teploty 3 až 7°C. Noční teploty 4 až 0°C.

Přehrát/Zastavit Další

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Když v prosinci mrzne a sněží, úrodný rok na to běží.

Pranostika na akt. den

Máme-li v prosinci hojnost ledu a sněhu, bývá úroda žita.

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Historie obce Očihov

Očihov - Zobrazit                                                                             Očihovec - Zobrazit

Kdy vzniknul Očihov není dostatečně známo. Nynější Očihov leží na obou březích Zlatého potoka (Blšanky), ale ve směru západním u Valovského potoka, či spíše nad ním na ostrohu se dosud říká „na staré vsi“. Z tohoto vyplývá, že pravděpodobně původní ves byla tam, ale z neznámého důvodu se později (možná po požáru, moru, či vyplenění) obyvatelé přestěhovali a postavili vesnici novou, asi na místě dnešním.

Také názor na jméno vesnice Očihov je nejednotný. Ve vesnici se podle staré, asi německé kroniky, mluví o knížeti Očigovu, či Očihovu, který vesnici založil, či spíše, že mu patřila.

Jiná verse (J.Burian) říká, že název je odvozen od staroslovanského jména Očih, což ve staroslovanském jazyce znamená jako hlídající, číhající, dnes bychom řekli strážící (asi proti jinému slovanskému kmenu Luticů). Tedy Očihov byl majetkem Očihův. Z názvu vyplývá slovanský původ vesnice, obyvatelé patřili ke kmeni Lučanů, kam patřil i Žatec. Jméno Očihov se v písemných pramenech poprvé uvádí roku 1289 jako majetek Přibyslavův. Na východní straně Očihova je osada Hradčany, kde buď to stávalo hradiště, nebo nějaká hrazená část a kde možná sídlil i zmíněný vladyka, který se počátkem 14. století přestěhoval na Moravu. Překroucením českého názvu z Hradčan (dosud uv. na mapách) vznikl název Račín. Roku 1307 je Očihov uváděn jako majetek Slavatův. V roce 1330 ho nacházíme v majetku biskupa Jana IV. z Dražic. Ve 14. století se připomíná kostel-podací páni byli 1359 Ota z Chrástu, Albert z Kolovrat, 1403 Aleš ze Žeberka.

V této době stál již kostel Sv.Martina z 2. čtvrti 13. století. Z této doby se zachovalo jádro lodi a věž.

Protože původnímu majiteli patřily obce dvě, měly i stejný název-majetek Oczichův nebo Oczihův (tehdy se ještě psalo místo č – cz , to odstranil z češtiny až Jan Hus, Poláci tak píší dosud). Majetek Oczihův-Oczihov-in slavensi et Oczihov 22. září 1333. Později se ujal název Velký a Malý Očihov, dnes Očihov a Očihovec.

Protože zemané v naší oblasti se vzbouřili proti tvrdému vybírání daní Jana Lucemburského, povstání Jan tvrdě potlačil, a obce valnou většinou vypálil. Prchající lidé byli pobíjeni, proto se na stráních nad Očihovem občas vyorávají kalvy.

Před husitskými válkami a po nich se vystřídalo v držení Očihova několik šlechtických rodů – Kolovratové, Žeberkové, Lobkovicové, Gutštejnové. 1546 Očihov patřil ke hradu Krakovci, později k Petrohradu. (Místopisný slovník historický Království Českého-August Sedláček).

První zmínka o zdejší tvrzi pochází z roku 1544, kdy ji koupili Hrobčičtí z Hrobčic. Hrobčický sloužil jako rytmistr žatecké vojenské pohotovosti.

V této době se za vsí směrem k Valovu na potoce rozkládají rozsáhlé rybníky. Za účast na stavovském povstání byl roku 1623 Kryštofovi Hrobčickému majetek konfiskován. Od královské komory majetek koupil František Clary da Riva (páni ze Strasolda).

Za třicetileté války tvrz zanikla.

Již po krutém potlačení odporu zemanů proti Janu Lucemburskému a po třicetileté válce, když místních českých obyvatel v této úrodné zemi valně ubylo, stěhovali se sem Němci. Zvláště cizí šlechta kolonizaci a poněmčování podporovala. V roce 1654 zde hospodařilo 21 sedláků s převážně německými jmény, 4 usedlosti byly pusté. To už Očihov patřil k Podbořanům (původně Podborany-ves pod borem-lesem). Germanizace velmi rychle pokračovala i tím, že školy byly německé. První zmínka o škole v Očihově je z roku 1750, kdy zde učil Josef Leiner, nová škola byla postavena roku 1877. Děti českých sedláků se postupně poněmčili. Roku 1873 zde již byl hasičský sbor.

Zlatý potok nevedl rovně, jak je tomu dnes, ale meandroval (zákruty). Když přišla velká voda, byl velmi nebezpečný (němci mu říkali široký potok). V roce 1872 se v něm utopilo 8 lidí. Přes potok dříve nevedl most, ale u hospody byly koně na přípřež přes brod. Dřevěný most byl později a při velké vodě uplaval. V roce 1921 byl Očihov z 90% německý, v roce 1900 zde žilo nejvíce lidí – 682 obyvatel. Poněmčování bylo způsobováno i tím, že děti dělníků z Hartmunky museli chodit do německé školy, ačkoliv v Podbořanech byla postavena Masarykova česká škola. Dělníci, kteří dali děti do české školy, byli z práce vyhozeni. (Stížnost ředitele první české školy v Podbořanech).

O Očihovci je první písemní zmínka z roku 1275, kdy Přemysl Otakar II potvrzuje smlouvu mezi syny Bohuslava z Trnovan.

Očihovec připadl synovi Sulislavu. Biskup Jan daroval 1334 ves roudnickému klášteru, ten ji 1341 vrátil. Dále byl majetkem svobodných vladyků.

V roce 1456 v době restitucí církevního majetku po husitských válkách svědčil tehdy

70-letý panoš Jindřich z Mašťova u zemského soudu, že za jeho života vlastnil vesnici rod Falknaurů z Mašťova. Od konce 15. století patřil Očihovec střídavě k panství Strojetice, Všetaty u Rakovníka a od roku 1587 k Očihovu. Po roce 1600 se stal Očihovec součástí panství Líčkov, s nímž byl roku 1623 jako konfiskát prodán Vratislavu z Mitrovic. Roku 1654 patří část Očihovce k Líčkovu (2 sedláci) a Podbořanům (4 sedláci a jeden chalupník). O rok později prodala sestra Hrzánová z Harasova líčkovský díl majiteli Podbořan Juliovi Sasko-Lucemburskému. V roce 1785 přešlo celé panství pod správu královské komory a vrchnostenský dvůr v Očihovci byl rozprodán obyvatelům. Roku 1800, o půl století než jinde, jim byla zrušena robota. Do roku 1800 chodili zdejší děti do školy ve Strojeticích, od té doby do Očihova. V roce 1903 zde byl zřízen hřbitov. Nejvíce obyvatel měl Očihovec roku 1880 celkem 231 obyvatel. V roce 1921 se 95% občanů Očihovce hlásilo k Němcům.

 

Ing. Ivo Frühauf (kronikář)

 

MLÝNY V OČIHOVĚ

V očihově bývaly dva vodní mlýny na Blšance. Mezi obcí Kryry a Očihovem byl postaven jez a od jezu vedl náhon nejprve na mlýn přímo ve vesnici a dále na druhý mlýn asi 1,5 km za vesnicí ve směru na Blšany.

Mlýn za vesnicí 

Tento mlýn byl poměrně moderní, měl vodní turbínu, která sloužila jednak k mletí, ale i dodávala elektrický proud pro mlýn a statek. Nevýhodou bylo, že pokud se nemlelo (nebylo dost vody), nebyl ani elektrický proud. Mlýn původně patřil rodině pana Eisensteina, která byla po válce odsunuta do Německa. Mlýn, ale již za války nebyl v provozu.

Po válce obsadil tento mlýn voják Svobodovy armády pan Antonín Borč, jehož rodiče vlastnili na Volyni také mlýn s vodní turbínou.V roce 1946 se sem přestěhovala celá rodina a začali mlýn opravovat. Protože se v tu dobu již malé mlýny rušily, nedostali mlecí povolení a proto se později přestěhovali do mlýna ve vesnici.

Mlýn zůstal dosti dlouho prázdný, až o něj projevil zájem dosídlenec pan Baďura. Ten se snažil obytnou budovu i trochu vylepšit, ale protože ve mlýně pořád nebyl elektrický proud,  nakonec i on odešel a mlýn dále pustnul. Celý objekt se stal nakonec nebezpečný pro děti, které si tam chodily hrát a tak byl mlýn a celé hospodářství rozebráno na stavební materiál pro družstvo v Očihově.

Mlýn ve vesnici                                                                                   

Mlýn ve vesnici nebyl za války používán, byl moderní, poháněný kolem na svrchní vodu. Kdo první po válce osídlil tento mlýn, není známo. Když do vesnice přišel z nucených prací v Německu pan Josef Lněníček, usídlil se na krátkou dobu ve mlýně, ale po uvolnění se domku v obci, se přestěhoval. V té době už ve mlýně nebyl žádný dobytek a obytný dům byl prázdný. Po panu Lněníčkovi se do mlýna nastěhovala rodina pana Borče. Mlýn se však již nikdy nepoužíval, mlýnské kolo bylo již v dezolátním stavu. Antonín Borč bydlel ve mlýně až do své smrti, jeho manželka později mlýn prodala JZD Blšany. JZD Blšany z obytné budovy vytvořilo dvě bytové jednotky a ty jsou obývány dosud.

 

Ing. Ivo Frühauf (kronikář)

 

 

POVODEŇ roku 1872 z 24. na 25. května (výňatek z dobových novin)


Přítok Ohře, Blšanka nebo Zlatý potok, přičinil se ze všech sil, aby se vyrovnal zhoubností přítokům Berounky a věru neostal za nimi, způsobiv škody nesmírné na polích a lukách, na příbytcích a na životech lidských.
Zejména postiženy byly povodní tyto obce : Kryry, Velký a Malý Očihov, Blšany, Sarka, Liběšovice, Železná, Měcholupy, Velká a Malá Holedeč, Veletice, Dobříčany a Trnovany.
Proud rozvodněného potoka byl tak silný, že na mnohých místech skálu podryv na místě jiném nové své koryto si zřídil, staré pák bahnem a kamením zaplavil. Že mimo dobytek valný počet lidských životů zmařeno, vysvětliti si lze kvapným stoupáním vody a tím, že přikvačila v noci, kdy lidé spali. Lidé probouzeli se teprv, kdy studeňost' vody v postelích je vzbudili. A tut' ovšem pravidelně šla jim po pás a že dveřmi i okny se hrnula,s tíží bylo jim lze uniknouti. Průběžné jsou způsoby, jakými potížemi sobě pomáhali. Nejvíce drželo se hořejších oken, kde nedostoupila voda tak vysoko, zachránili se, kde dosáhla tam ovšem jí zachváceni. Ženštiny zase ponejvíce na kamnech, co místech ve světnici nejvyvýšenějších a poměrně pevných, hledaly a na mnoze i našly útočiště své. Spustošení pozemků, zejména chmelnic, jest tak velké, že po dvě tři léta nelze úrody očekávati. Zem i skály na přemnohých místech roztrhány jsou na stopu z šíři, hloubku nelze ani udati. Zajímavé .jsou situace,
v jakých mrtvoly nalezeny byly. Mužové ponejvíce křečovitě a vzdorovitě drželi se předmětu, jenž měl je zachrániti, výraz tváří jejich jevil poslední napnutí sil všech a přitom mužnou , ba vzdorovitou odvahu. Ženské ponejvíce nalezeny jsou schouleny jsou v koutech, dítky zase s nataženýma ručičkama, jak ještě v zápasu smrtelném po pomoci se sháněly. Matka kojence křečovitě drží a manželé ještě v smrti se líbající plovaly co mrtvola s mrtvolou, pevně se držíce.
Ve Velkém Očihově (Gross Otschehan) bylo 5 domků pobořeno a 9 lidí vodou zahubeno, na okresní silnici rozbořen most. V domě č.72 utekli se nádeník Karel Kafais se svou ženou na střechu zanechavše 4 děti ve světnici vodou již naplněné. Než voda dostoupila až k jejich útočišti a než se toho nadáli, uchopila ženu. Slyšeti bylo jak lítostivě se loučli. Muž chtěl své ženě pomoci, i jeho proudy uchvátily a tok celá rodina zahynula. V č. 80 sesypala se zed' na nádeníci Marii Duchovou a na syna jejího. Oba byli strašně potlučeni, když je pak mrtvé ze sutin vytáhli. Plír Karel Bugner vysvobodil za největší vody 5 osob z jednoho domku po žebříku.